off-the-road

Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům… však se Zemí jsme spjatí. Můžete dělat co chcete. Můžete chodit kudy chcete, ale když uvidíte linii, která dokáže alespoň na chvíli naplnit tu odvěkou touhu člověka rozvázat pouto se Zemí a vznést se alespoň nepatrně vzhůru k nebesům, pak neexistuje jiný čin jenž musí následovat.

Existuje jedno přísloví. No možná dvě. Nebo tři? Hm, kdo si to má všechno pamatovat . To stejně není důležité. Důležité je, že lidičky z outdoorfora se opět domluvili na společném lezení. Byla zde (v Praze) totiž zástupkyně brněnské sekce (Dena) a tak bylo potřeba ji trochu protáhnout po skalách, aby se nemusela nudit v tomto big city, kterým stověžatá bezpochyby je. Původně byly ve hře dvě destinace. Šárka s krásným lezením a Hlubočepy s jejich olezlými plotnami. Mým zdařilým lobováním byly nakonec zvoleny pro sraz Hlubočepy .

Sedím na skále a kochám se výhledem na Barrandov. Sedím na levé plotně nad cestou Lucina 6. Vidím jak v dálce jezdí automobily a tramvaje. Chvilku lehce prší, ale hned to přestává. Sedím a mé podepsané vyzuté lezečky sedí vedle mne. Společně se díváme, se kocháme. Není kam spěchat. Je večer. Slunce už tak nepálí a mouchy neotravují. Nad hlavou občas přeletí holub. Asi má někde nahoře hnízdo. Je 18.6.2008, ale tady je to úplně jedno.

Rozhodl jsem se, že po ostudě na Hlubočepských plotnách si musím spravit náladu a opět zvednout pošramocené sebevědomí. Ideální pro tuto záležitost se mi jevila Mašinka, která mimo toho, že oplývá velmi pěknými cestami, oplývá také velmi pěknými cestami se značením UIAA. Obvolal jsem tedy spoustu lidí, aby to nebyla zas jenom sólovka. Nakonec se nás tam sešlo na větší část dne šest. A jestli jsem si spravil náladu? Inu, jestli vás to zajímá, čtěte dál.

Vážené dámy, vážení pánové. Přátelé, světoobčané. Chtěl bych vám vyprávět krátký příběh, který se odehrál 11.6 léta páně 2008. Tento den byl jistě pro mnohé lidi významným. Obzvlášť pro naše fotbalisty, kteří dostali na EURO 2008 od Portugalců klepec 3:1. No ale jistě uznáte, že to bylo nic proti té ostudě, kterou si způsobili o pár dní později v zápase se státem, který se už chvíli snaží vstoupit do řad členů Evropské unie. Asi je mu smutno tam na okraji. No ale tenhle příběh není o Evropské unii ani o fotbale. Je o lezení a vlastně i trochu o té ostudě. No možná o ní trochu víc. Takže čtěte pozorně moji milí, příběh právě začíná…

Říkám Ahoj, loučím se doma. Budu odjíždět na skály. Tak se měj… a nespadni říká mamka. V hlavě mi ale běží tahle řeč dál, i když už dávno sedím v autě a tlačím na plyn což uvádí auto v pohyb směrem k Chotěboři. A co že mi to běží hlavou? Tak se měj a nespadni. A když už spadneš, tak do měkkého. A když na tvrdé, tak si alespoň nic nezlom. A když už si něco zlomíš, tak ať to není roztříštěné. A když už to bude roztříštěné, tak buď alespoň rád, že jsi to přežil. A když to nepřežiješ, tak už se domů nevracej. No jo no, jsem veselá povaha. Je devět a já vystupuji z auta naproti chotěbořskému obchůdku s Avonem. Je pod mrakem a předpověď není nijak příznivá. Prý přeháňky.