off-the-road

Klepu držadlem trekové hůlky na dveře a chvilku čekám co bude. Nic. Jdu tedy dál. Vypadá to, že chata je prázdná, ale je to jen zdání. Z jejího nitra se ke mně blíží jakási postava. Tak tě tady vítám, říká Indy, kterého se mi dle hlasu podařilo vcelku rychle identifikovat. Pojď dál. Důkladně si mne prohlíží. Ahoj Indy. Pak, když vidím, že jsem nebyl poznán dodávám, -ant-, byly jsme spolu na Vtáčniku. Najednou zasvitlo v jeho oku světélko poznání. Přeci jen, je to už pár let co jsme se viděli. Čas letí. Pojď dál opakuje a ukazuje mi abych vstoupil do ztemnělého nitra chaty. Uprostřed místnosti nad stolem plným jídla a pití tam svítí plynová lampa. Ale něco, nebo spíš někdo tu chybí, něco je špatně.

Jsou čtyři věci, které nejdou vrátit:
Kámen, který byl vržen.
Slovo, které bylo vyřčeno.
Příležitost, která byla propásnuta.
Čas jenž nebyl využit.

Mno, spousta lidí teď asi nadšená z prvních pár centimetrů sněhu pobíhá po kopcích a kochá se modrozelenou a modrobílou scenerií. Jak je vidno, já nikoli. Ale není problém trochu zavzpomínat na dobu nedávno minulou a rozepsat se tu o posledním tak zvaném autdór podniku mojí maličkosti. Předcházeli jí sice jisté zmatky, které zapříčinili, že místo sobotního lezení v Holáči s horoškolou jsem skončil v Brdech. Asi nemá smysl sáhodlouze rozepisovat proč jsem nebyl tam, kam jsem měl několik týdnů namířeno a byl jsem někde jinde. Víte cesty boží jsou nevyzpytatelné. Dnes to bude krátké .

Nějak jsem ráno nestíhal. Věci připravené v batohu již od včerejška, oblečení na hromádce abych nemusel běhat po bytě, rozsvěcet, otevírat skříně a hledat co bych na sebe navlékl proti vlezlému chladu panujícímu za oknem. Vstal jsem s dostatečným předstihem. Tak kam se ten čas ztratil? A už vím. Spěchám, ale milovaná žena vstala a chce řešit důležité problémy, které ji tíží. Jenže mě teď tíží batoh na zádech a ten neustále tikající čas. Ano lásko, ale já už fakt musím. Stačilo by mi vyrazit o 30sec dříve. Takhle jen vidím, jak dvaadvacítka zvedá kotvy a odjíždí kamsi ke Koh-i-nooru. Ach jo.

Den se sejde se dnem, týden s týdnem a je tu pátek. Jen tak tak stíhám doběhnout tramvaje a metra,abych mohl v daný čas býti přítomen u schodiště na =M=. Podařilo se a tak s batohem obtíženým horocajky čekám v hloučku ostatních horoškoláků na Dědka. Některé z nich znám z minulé akce, některé z tréninků, ale je i pár takových, které vidím poprvé v životě. Á instruktor přichází, můžeme jít.

Je neděle ráno 6h. Právě jsem si uvědomil, že pípání, které mne provokuje ve spaní je můj budík. Probouzím se a vypínám ho. Ještě chvíli polehávám a pak si jdu do kuchyně vzít antibiotika. Je ráno. Včera přivezená výbava ze vzdálené domoviny odpočívá na dně batohu. Ještě se obléknout, přibalit fotoaparát, svačinu, vodu a… mám ještě čas, tak si lehám v kuchyni na lavici. Po sedmé hodině vyrážím na tramvaj a doufám, že dnes nebude ta prorokovaná stávka dopravního podniku.