off-the-road

Sedím ve svahu na ostrém kameni a je mi na zvracení. Batoh jsem odložil ke kmenu stromu, který mi tvoří miniaturní stín v tomhle rozpáleném dnu. Trekové hůlky mi vypadly z rukou sotva jsem dosedl na kámen a sjely o nějaký ten metr pode mne. Naštěstí se zastavily samy. Je mi tak zle, že bych je tam snad klidně nechal. Dýchej. Všude kolem pálící horko chorvatského pobřeží a já sedím uprostřed pustiny nějakých 1.000m nad mořem, 700m nad nejbližším lidským obydlím. Z hlubiny pod sebou občas slyším rachot kamenolomu v Bastu. Tam vede má cesta, tam potřebuji jít. Ale ne teď, teď musím odpočívat. Občas upiji trochu vody z camelbecku v batohu. Po celém dnu v horách ještě není moc teplá, ale chutná plastově. Musím s ní šetřit. Zkouším se postavit. Stojím a nohy se mi třesou vypětím. Ten třes nejde zastavit.

Mno, spousta lidí teď asi nadšená z prvních pár centimetrů sněhu pobíhá po kopcích a kochá se modrozelenou a modrobílou scenerií. Jak je vidno, já nikoli. Ale není problém trochu zavzpomínat na dobu nedávno minulou a rozepsat se tu o posledním tak zvaném autdór podniku mojí maličkosti. Předcházeli jí sice jisté zmatky, které zapříčinili, že místo sobotního lezení v Holáči s horoškolou jsem skončil v Brdech. Asi nemá smysl sáhodlouze rozepisovat proč jsem nebyl tam, kam jsem měl několik týdnů namířeno a byl jsem někde jinde. Víte cesty boží jsou nevyzpytatelné. Dnes to bude krátké .

Východně od Špindlerova mlýna v údolíčku jímž protéká Svatopeterský potok, se nalézá obec Svatý Petr. Ono obec bych tomu moc neříkal, protože to je vlastně chumel horských bud, chalup a hotelů rozesetých po úbočí okolních hor, kterými jsou Stoh, Přední planina 1.195m n.m., Železná hora 1.283m n.m. a samozřejmě Kozí hřbety počínaje Železným vrchem 1.321m n.m. a konče Krakonošem 1.422m n.m..

Nastal čas jahod a třešní. S tím také nastal čas pěkného počasí a s tím spojených dovolených. I já ač neplavec jsem se nechal ukecat ke společné dovolené u moře. Makarské pobřeží, obec Gornja Vala – Drvenik. Jak jsem to prožil se dozvíte níže. Kdybych měl s sebou lano, sedák a pohorky, mohlo všechno probíhat trochu jinak, kdo mohl tušit, že tam jsou. A kdo že tam je? Inu hory přece. Sice jen něco přes 700m n.m., ale zase od 0m n.m. Takže pěkné převýšení a kousek od toho houpavého modrého. Inu na hory jsem se tentokrát nedostal, ale jestli bude nějaké mořské příště, tak si vezmu jinou výbavu, a pak to bude o něčem jiném.

Sedím znaven u počítače a přemýšlím nad tím co psát. No začnu od začátku a ono to snad nějak přijde samo. Hruška měla nápad, velmi chytlavý abych tak řekl. Udělat výstup. A kam jinam, než na Sněžku. Teď, v zimě. Jo toho jsem se chytil. Posmsoval s pár lidmi a nakonec jsme na to byli dva. Já a můj brat. Původně jsem předpokládal, že se přidáme k Hrušce, či ona k nám, ale ta nakonec pojede až zítra. Takže na druhý leden jsme zůstali jen dva. Vlastně tři. My dva a Sněžka.

Dlouho předlouho jsme měli s Lukášem rozdělané pohoří Moravskoslezských Beskyd. Přesněji řečeno tisícovky těchto hor. Není to tak dávno, co nám jich ještě sedm zbývalo. Ty doby jsou ale pryč. Nyní již máme v této oblasti všechny vrcholy prolezlé-nalezené-zdokumentované a můžeme se zase věnovat dalšímu Česko-Moravsko-Slezskému pohoří. Kterému, to ukáže čas. Nyní je ale čas obeznámit případného čtenáře s naší výpravou po tisícovkách kolem obce Tyra a k jedné osamělé, ale neméně obtížné tisícovce u vodní nádrže Morávka.