off-the-road

Klepu držadlem trekové hůlky na dveře a chvilku čekám co bude. Nic. Jdu tedy dál. Vypadá to, že chata je prázdná, ale je to jen zdání. Z jejího nitra se ke mně blíží jakási postava. Tak tě tady vítám, říká Indy, kterého se mi dle hlasu podařilo vcelku rychle identifikovat. Pojď dál. Důkladně si mne prohlíží. Ahoj Indy. Pak, když vidím, že jsem nebyl poznán dodávám, -ant-, byly jsme spolu na Vtáčniku. Najednou zasvitlo v jeho oku světélko poznání. Přeci jen, je to už pár let co jsme se viděli. Čas letí. Pojď dál opakuje a ukazuje mi abych vstoupil do ztemnělého nitra chaty. Uprostřed místnosti nad stolem plným jídla a pití tam svítí plynová lampa. Ale něco, nebo spíš někdo tu chybí, něco je špatně.

Coby dopravce skoro-dcery do Lázní Jeseník na její každoroční ozdravný pobyt, využil jsem příležitosti a porozhlédl se kolem. Ochutnat něco z léčivých pramenů je přece v lázních samozřejmostí, a když jsem na vypůjčené mapě zahlédl dva tisícimetrové vrcholy Rychlebských hor, které ještě nemám dosažené, plán na následující dva dny byl jasný.

Sedím znaven u počítače a přemýšlím nad tím co psát. No začnu od začátku a ono to snad nějak přijde samo. Hruška měla nápad, velmi chytlavý abych tak řekl. Udělat výstup. A kam jinam, než na Sněžku. Teď, v zimě. Jo toho jsem se chytil. Posmsoval s pár lidmi a nakonec jsme na to byli dva. Já a můj brat. Původně jsem předpokládal, že se přidáme k Hrušce, či ona k nám, ale ta nakonec pojede až zítra. Takže na druhý leden jsme zůstali jen dva. Vlastně tři. My dva a Sněžka.

Dlouho předlouho jsme měli s Lukášem rozdělané pohoří Moravskoslezských Beskyd. Přesněji řečeno tisícovky těchto hor. Není to tak dávno, co nám jich ještě sedm zbývalo. Ty doby jsou ale pryč. Nyní již máme v této oblasti všechny vrcholy prolezlé-nalezené-zdokumentované a můžeme se zase věnovat dalšímu Česko-Moravsko-Slezskému pohoří. Kterému, to ukáže čas. Nyní je ale čas obeznámit případného čtenáře s naší výpravou po tisícovkách kolem obce Tyra a k jedné osamělé, ale neméně obtížné tisícovce u vodní nádrže Morávka.

Zvoní budík. Nechce se mi vstávat. Bolí mě koleno a tak polemizuji nad tím, že dnes by mohl být odpočinkový rest day. Ani Lukáš nevypadá, že by se mu teď ráno někam chtělo. Zdání klame. Asi po čtvrt hodině polehávání mne přesvědčuje, že dnes by jsme na ty nejvýchodnější tisícovky Moravskoslezských Beskyd měli jet. Dobrá tedy pravím a pomalu vylézám. Při rozhýbávání bolavého kolena mu ještě říkám. Mrkni do mapy, ať víme kudy tam.

Nebývala jsem vždycky nejvyšší z okolí. Ale rozhodně jsem měla nejtvrdší jádro. A to z čeho jsem stvořená rozhodlo o tom, že zde zůstanu nejdéle. Mé svahy zarostlé smrkovými porosty s přibývající výškou řídnou, až téměř pod vrcholem úplně mizí. Ne, není to způsobeno řídkým vzduchem, nebo něčím podobným. Může za to člověk. Kdo jiný. Na mém vrcholu přednedávnem vystavěl několik budov. Vysílač, meteorologickou stanici, restauraci a pár dalších objektů. A aby se mu na mne snáze dostávalo, vyvedl až na můj vrchol cestu překrytou odpadky, které se miliony let ukládaly v hlubinách země. On tomu říká asfalt.