off-the-road

Klepu držadlem trekové hůlky na dveře a chvilku čekám co bude. Nic. Jdu tedy dál. Vypadá to, že chata je prázdná, ale je to jen zdání. Z jejího nitra se ke mně blíží jakási postava. Tak tě tady vítám, říká Indy, kterého se mi dle hlasu podařilo vcelku rychle identifikovat. Pojď dál. Důkladně si mne prohlíží. Ahoj Indy. Pak, když vidím, že jsem nebyl poznán dodávám, -ant-, byly jsme spolu na Vtáčniku. Najednou zasvitlo v jeho oku světélko poznání. Přeci jen, je to už pár let co jsme se viděli. Čas letí. Pojď dál opakuje a ukazuje mi abych vstoupil do ztemnělého nitra chaty. Uprostřed místnosti nad stolem plným jídla a pití tam svítí plynová lampa. Ale něco, nebo spíš někdo tu chybí, něco je špatně.

Dlouho předlouho jsme měli s Lukášem rozdělané pohoří Moravskoslezských Beskyd. Přesněji řečeno tisícovky těchto hor. Není to tak dávno, co nám jich ještě sedm zbývalo. Ty doby jsou ale pryč. Nyní již máme v této oblasti všechny vrcholy prolezlé-nalezené-zdokumentované a můžeme se zase věnovat dalšímu Česko-Moravsko-Slezskému pohoří. Kterému, to ukáže čas. Nyní je ale čas obeznámit případného čtenáře s naší výpravou po tisícovkách kolem obce Tyra a k jedné osamělé, ale neméně obtížné tisícovce u vodní nádrže Morávka.

Den se sešel se dnem a už je tu další společná akce outdoorfora. Původně jsem měl jít tradičně jen já s mayyou. Nenechali jsme si to pro sebe a tak se postupně přihlásili i další členové. Krabat, ktx, Ij, ZbynekN a velké pardubické překvapení Sirael, tedy vlastně Sirah. 

Ležím ve stínu na plachtě od lanobatohu. Naproti na svahu leží v trávě mayya a sluní se. Nebo alespoň tak vypadá. Je krásný slunečný den. Stěna je skoro prázdná. Jo kolem páté hodiny. Za mými zády visí lano z vytažené cesty 4+/5-, se kterou jsme dnes začali.

Byli jsme tam v pondělí (14.7.2008), byli jsme tam v úterý (15.7.2008) a pak zase v pondělí (21.7.2008). V úterý je stěna brutálně přecpaná a ukazuje se tak, pravý problém Prahy. Jako se vám na ulicích nacpou před auto, tak vás svou sobeckostí ohrožují na stěně. Ne všichni samozřejmě. Stačí jeden nebo dva na 20m stěny a člověk dostává chuť někomu ublížit.

Každý příběh má svou historii, každý příběh má svou budoucnost. Někdy je ovšem těžké odlišit co bylo od toho co je nebo bude. Chystám se zde vyjevit pár slov či vět o společném výletu několika členů Outdoorfora pod vedením pohodového Indyho. Příběhy mají začátek, střed a konec. Pak už se na ně jen vzpomíná. Pro mne příběh pokračuje do té doby, dokud nestisknu tlačítko odeslat ve webovém prohlížeči. Příběh tedy stále ještě pokračuje. Máte-li zájem dozvědět se co bude na jeho konci, čtěte dál. Na vlastní nebezpečí, jak jinak. Ani já nevím, jak to nakonec dopadne. Ale nebudu to zdržovat. To by byl jiný příběh. Jo a dneska je to dlouhý.