off-the-road

Nikde nikoho nevidím, ale nevěnuji tomu pozornost. Indy chvíli něco kutí za mými zády a posléze mi podává talíř plný guláše. S ním pak usedám k přeplněnému, ale opuštěnému stolu. Pak nožem, kterým by se bez problémů dalo zaříznout statné tele, uřízne můj dnešní hostitel kus chleba a se slovy na mi jej podává. Beru ho s povděkem. Trochu to sice připomíná film Ravenous, ale snad je to opravdu jen normální guláš. Náhle beze slov Indy zmizí do ledové a mlhavé noci. Rozhlížím se kolem. U velkého masivního stolu plného jídla a pití, opět sedím sám. Na jeho konci jsou třípatrové postele zakryté dekami. Čekal bych, že tam někdo bude, ale chata je dokonale tichá. Jen hromady batohů podél stěn ukazují, že by tu někde měly být mraky lidí. Ze zamyšlení mne vytrhne bouchnutí dveří. Indy se vrací a v rukou nese plný půllitr piva. Tak tě tady vítám. Neboj, bude o tebe dobře postaráno. A teď… sahá kamsi mezi batohy.. dej si něco z temné strany síly a pokládá přede mne dvě lesklé kovové placatky…

Chutnalo to jako slivovice, ale nakonec to bylo něco jiného. Domácí pálenka, ale v místnosti se naštěstí nestmívá. Plynová lampa u stropu svítí žlutým plamínkem a pomalu ukusuje kyslík z místnosti v chatě. Druhý den mne z toho bude bolet hlava, a nebo z těch dvou piv. Dávám se do guláše, připíjím si s Indym škobkem a svět je hned veselejší. Ale není to tak dávno, co to nevypadalo takhle dobře. Ještě před deseti minutami to všechno bylo o mlze, dešti a zimně na svazích Lysé hory. Ale i tak by se člověk neměl bát chodit v noci sám.

Začalo to jednoduše. Potřeboval jsem vypadnout z města. Ještě ráno jsem byl v Ústí nad Labem. Při zpáteční cestě jsem vzal stopaře co se vracel z Piz Bereniny. Dělal tam zimní výstup s kamarádem. Úspěšný. Teď se vracel zkratkou od svého děvčete přes Drážďany. Cíl jeho cesty Brněnec. Alespoň tyto informace jsem z něj dokázal při jeho neustálém usínání při jízdě vymámit. Cesta s bivakem bez stanu, prokopnutá bomba od plynu mačkou a dost ošklivý ledový hřebínek při kterém se dost vybál. Vyhodil jsem ho v Praze u hlaváku, snad dobro došli. Stavit se doma, posbírat svých pět švestek, po asi 5km se vrátit pro lopatu a frr do old-home na vysočinu. Posledních pár kilometrů cesty byla mlha a déšť.

Čas letěl jako blázen. Doma jsem se zdržel večeří, balením a ukládáním polohy chaty do GPS dle výřezu mapky, který jsem stáhnul z webu. Vyjížděl jsem až kolem 19h. GPS ukazovala, že kolem 22:30 budu na outdoorforácké chatě Tatrance. Pěkné. Předpokládal jsem, že nečas zuřící venku bude jen místního rázu. Ale krutě jsem se přepočítal. Místo poklidné cesty nočním vesmírem jsem jel slotou jež z plného srdce nesnáším. Tma + déšť + mlha. Hnusota hnusotná. Na konci trochu bloudění a tak v 23h jsem parkoval vozidlo u trafostanice asi 1,5km nad obcí Ostravice. Za sebou jsem měl za celý den ježdění nejakých 600km což když přepočítám vychází na čistých 7,5h jízdy. A to mě čekalo ještě pár kilometrů k chatě o jejímž umístění jsem měl jen matné a bohužel mylné (jak se dále dozvíte) tušení.

Po shlédnutí okolí parkoviště jsem z batohu shodil sněžnice a lopatu. Proč se s tím vláčet, když je všude kolem vidět až na asfalt že. Přezout boty, roztáhnout hůlky, obléci bundu a spoustu dalších věcí se mi podařilo provést bez toho, abych musel vystrčit nos z auta do venkovního nečasu. Pak už jen zamknout vůz a chvíli tápám s čelovkou a zapnutou GPS, kam že to mám jít. Nakonec jsem tu červenou nalezl a tak již krok-hůlka-krok-hůlka stoupám po serpentýnovitě se vinoucí asfaltce někam vzhůru. Ani si nesvítím. Nebe je sice zatažené, ale i tak lze rozeznat mezi světlým sněhem tmavé šmouhy asfaltu po kterých se dobře jde. Světlo čelovky mne stejně spíš oslňuje, protože prší a je mlha. Stoupám. Už je to k chatě jen kilometr, 832m, 514m, 345m občas prostě kontroluji GPS. 153m, 32m, 126m. A, někde se stala chyba. Chvíli sleduji linky na barevné mapce v GPS a pak prozřím. Někde v té tmě odbočila z asfaltky červená turistická do svahu. Tak jdu zpátky no, však se nezblázním. Ručičky hodinek se přibližují rychlým tempem k 24h.

Tak a znovu. 125m, 53m, 32m. Chata by měla být 32m nade mnou. Nemá cenu vracet se 200m zpět na rozcestí, vezmu to kolmo do svahu, však mám zimní obuv, návleky a hůlky. Všude kolem les, není kam spadnout, maximálně sjedu zpět na cestu. Hrabu se tedy do kopce a u chaty supím jako lokomotiva. GPS ukazuje, že jsem v cíli. Chata vypadá podobně jako na nějakém obrázku, co jsem viděl na webu, ale je nějaká tichá a okenice má zavřené. Nikde nikdo. Obcházím ji tedy a po chvíli narážím na vchodové dveře. Je na nich zámek jak pěst a nikde žádná vyšlapaná pěšinka. Buď se chata zrušila, což asi ne a nebo jsem u špatného objektu. Volám mayye jestli by mne neznavigovala. Marně. Telefon pípne a pak chcípne. Je mu zima chudákovi. Pátrám v hlavě, kde že byla na tom obrázku z webu ta správná chata. Někde pod červenou směrem na jih. No nic, půjdu na červenou, tam by měla být další chata. Třeba je to Ta.

Nejdříve to vypadalo, že se klátím lesem kamsi do prázdna, ale nakonec se přeci jen přede mnou objevila zasněžená cesta a za ní další chata. Velká, pěkná, i stopy kolem byly. Trochu moc velká. A když jsem ji obešel, zase byla zamčená. Teplota klesá, neustále mrholí a mlha, že moc daleko nedohlédneš, když se chceš zorientovat pomocí čelovky. Sakra. Sundávám zadní kryt telefonu a dlaní zahřívám baterii. Telefon zapínám a znovu zkouším mayyu. Vytáčí, ale po chvíli se místo vyzvánění ozve: Ať děláme co děláme… Takže nic. 

Mapa v GPS ukazuje, že jsou ještě nějaké chaty o kousek výše po červené. Ještě to tedy zkusím. No a když nic nenajdu ani tam, tak se vrátím po cestě zpátky do auta a přespím v něm. Ráno se třeba dovolám. Vycházím na zasněženou pláň. Vedou přes ní nějaké stopy. Z části jsou ale zaváté. Že by to byli ofáci? Přede mnou jsou někde v mlze ukryté chaty. Jednu o kousek výš objevuji. Je sice dál od cesty, ale správným směrem a tak nakukuji, jestli by to třeba nebyla ona. Čas běží. Teď už určitě budou všichni spát, takže světlo v okně asi neklapne. Nic nevidím. O kousek sestupuji, ale pak se zase vracím a přes hluboké závěje se hrnu k chatě. Celou ji obcházím, ale nikde nic. Zase špatně. Už mě to štve. 

Vylézám ze závějí na cestu a.. seru na to. Jdu dolů. Ráno se třeba dovolám, nebo pojedu ještě večer domů. To bude text na stránkách: Jak jsem o půlnoci bloudil na Lysé hoře. Jdu po cestě dolů. A když už jsem se vzdal veškerého hledání, málem vrážím do Indyho auta zaparkovaného u cesty. To znamená jediné, jsem blízko. Znovu zkouším volat mayyu a pak i Indyho. Výsledek u obou stejný. Je to marné. A hle, stopy. Budu je stopovat. To by bylo abych je nenašel. Nová naděje se vlévá do žil. Několik desítek kroků ze stráně do lesa a již jsem jako Jeníček. Vidím světélko. Zachránila mne kadibudka. Pak už vidím zábradlí a přicházím k chatě. Klepu držadlem trekové hůlky na dveře a chvilku čekám co bude. Nic. Dál už to znáte…

Lidi byli perfektní a jídlo znamenité. Oba dny co jsem tam byl jsem spal na lavici ve svém spacáku, ale bylo to v pohodě. Akorát to nedělní ranní probuzení Kofilou, přesněji jejím komíhajícím se ocasem, když ráno obíhala kolem stolu mi trošku vadilo. Tedy do chvíle, než jsem se probudil a zjistil kdo to do mne po ránu bouchá. Pak už jsem se jen smál.

Jak jsem spěchal doma s balením, zapomněl jsem si přibalit nějaké pořádné potraviny a tak jsem měl s sebou jen jednu láhev s vodou a pár sušenek bebe. Děkuji tedy všem za to že mne zachránili od smrti hladem kolujícími dobrotami. Příště se polepším.

A co ten outdoor? Inu v sobotu dopoledne jsem se vydal na Lysou horu v doprovodu silného šestičlenného podpůrného dívčího týmu. Podařilo se mi je doprovodit nahoru a pak i zpět na chatu bez ztráty kytičky. Tedy alespoň myslím. Snad jen to, že jsem se ptal Sirkky kde má Papuna byl trochu úlet a tímto se jí za mou zmatenost ve sněhové vánici na hřebenu omlouvám. Chata na Lysé hoře byla nacpaná k prasknutí, načež jsem se chlapsky urazil a místo čekání ve frontě na objednání čehokoli, jsem si rozbalil sušenky bebe a zapíjel je vodou z petky. Pak jsem projevil starost o Bibi, neb seděla s hlavou opřenou o stůl, ale vzápětí jsem se dozvěděl že to není z vyčerpání (chtěl jsem jí nabídnout hroznový cukr) nýbrž z předešlé panákové noci. Na to nic neznám.

Vytáhnout foťák jsem byl líný, a proto mám jen pár ranních nedělních panoramat a dvě tři fotky z chaty. Z cesty nic. Použil jsem tedy pár fotografií od Sirkky, snad jí to nevadí. Taky mayya něco blýskla, tak snad nějaký obrázek časem ještě přibude. Do textu se jich ještě vejde dost. Bylo to fain a budu se snažit jet zase. 

Ostatní:

• chata Tatranka jako ortofoto
• Horská služba Beskydy
• Fotogalerie od mayy