off-the-road

Je 9:15 ráno. Mimo Martina jsou všichni horoškoláci nastoupeni na parkovišti před chatou pod Bořněm, ale instruktor tu není žádný. Že by to tentokrát byla samoškola? Ne. Kolem půl desáté přijíždí auto a v něm čtyři instruktoři. Azy, Róša, Jarmila a Zdenda. Následuje příprava zavazadel, rozdělení horoškoláků a už zase dupeme pod skály. Batohy tíží, ale tentokrát snad nepůjdeme tak daleko. S Janou, Luborem a Zdendou končíme u Skautské věže. Chvíli se probírám z mrákot po výstupu, pak rozkládám propocené triko na skály a oblékám se do suché i když teplé mikiny. Život je boj.

Skautská věž

Středem 4–

Po nočním nikotinu jsem poněkud rozvláčný a tak po troše toho protahování přesvědčuji Lubora ať si první cestu dnešního dne vybere a hlavně vytáhne on. Lubor neváhá ni okamžik a vrhá se do pěkné výrazné spáry ve středu stěny. Cestu zvládá bez obtíží a zastavuje se až na vrcholu. Když nastupuji do cesty, říkám si, že by to mělo jít v pohodě. Nebyla to pravda. Trochu jsem se tam potrápil a hlavně jsem se proklínal, že já idiot si nechal na ruce pěkné zánovní hodinky a teď je musím pořád schovávat pod rukáv, jinak si je sedřu. Paráda. Nahoře zápis do knihy a už slaňujeme dolů. Mě to slaňování nějak moc nesedí. Člověk si sedne do lana a pomalu se spouští dolů. Kdyby to ruplo, tak jsou to pěkně dlouhá záda. Ach jo. Dole vysedám a za chvíli již stahujeme lano. Další cesta je má, tak kam?

Přímá varianta 4+

Upoutal mne takový pěkný pilířek. V rámci zkvalitnění cesty jdu do něj variantou, tudíž přímým nástupem. Začátek je lehký a tak první jištění zakládám několik metrů nad zemí. A už stojím pod převisem. Na pilíři. Není to těžké, ale bez jištění někde výš se mi do toho nechce. Chvíli přemýšlím kam by šlo něco dát a pak s trochou zubní práce zakládám do spárky v převisu. Pak traverzuji ke prvnímu jištění, abych ho sundal, slezl o metr níž protože mi vypadl vklíněnec a pak zase nahoru. A už zase stojím pod převískem. No snad to půjde. A šlo. A dál také. Zastavil jsem se až na plošince nahoře. Tam zrobil štand a počkal až doleze Lubor. Toho jsem pak odjistil na cestě ke slaňáku. Pořád se to opakuje, doplnit zápis v knize a dolů zase pozadu, do hlubiny.

V průběhu lezení se u věže objevilo moře lidí. Někteří jen přišli, děti pokřikovali, ale další lezli. Německá dvojka vylezla kde co a ti čeští kolegáčkové se taky snažili, i když se jim pak na protější skále chvíli docela zasekli.

Hornická 3

Jako první lezla Jana se Zdendou tuto trojkovou cestu. Cesta vede ke třem orezlým ocelovým tyčím vsazeným do jižní stěny vrcholu. V popisu je že pak semá jít na vrchol, ale přiznám se že mi je záhadou kudy. Jana dobrala Zdendu a ten ji pak nahoře jistil když si střihla traverzík do východní stěny a následně vyvzvlínala na vrchol. Pak to zopáknul Zdenda, trochu sestupu ke slaňáku a bylo. Pak nastoupil do stěny Lubor. K ocelovým tyčím se dostal bezproblémově, ale pak si asi říkal kudy dál? Zrobil tedy po vzoru Jany štand a po chvíli jsme pak již dumali nad dalším postupem oba. Nakonec se i on rozhodl že se pokusí o traverz východní stěnou. Já jistil a Lubor šlapal. Stupy dobrý, ruce horší. Natraverzoval až ke slaňáku a já pak za ním. Zase upravit podpis a hurá dolů. Nevím čím to je, ale na druhém se mi ty cesty zdají obtížnější, než ty které lezu na prvním já. O den později jsem asi přišel na to proč.

Spárková 5–

Do téhle cesty jsem šel, ale špatně jsem si přečetl popis, takže jsem závěr cesty vychutnal trochu jinak. Spárkou nahoru to šlo, ale dostal jsem se pod místo přes které jsme minulou cestu traverzovali. Nikde nic pořádného k zajištění a nahoru to bylo poněkud hladší. Teď vím, že jsem měl traverznout vpravo do další spárky a tou vyvzlínat nahoru, ale osud měl se mnou jiné plány. Nebo spíš já. Místo vpravo jsem to vzal vlevo a opět jsem skončil u třech ocelových tyčí. Štand a dobrat Lubora. Když byl nahoře, vyvstala mi v hlavě otázka. Co dál? Do opětovného traverzu přes východní stěnu se mi na prvním nechtělo. Však su taky nějaký srab né? Inu vlevo od tyčí je celkem pěkná skalka rozdělená takovou širší spárou. Nahoře jde dost do převisu a na nohy toho tam opravdu moc není. Nu což, zkusím to tudy. Je třeba si to lezení užít.

Problém se ukázal hned na začátku. Abych mohl lézt do převisu, bylo by fain do něj něco založit. Jenže co a kam? V dosahu nebylo nic rozumného. Ale když si člověk nalezl trochu výš, byla v dosahu pěkná široká svislá spára. Chyba byla akorát v tom, že člověk visel za jednu ruku na plochém chytu, ruka se potí, a nohama jen tak lechtal milimetrové výstupky na skalní stěně a doufal, že mu neujedou. Byl jsem tam třikrát. Poprvé abych přišel na to jak a kam, po druhé, když jsem se tam marně snažil nacpat moc velký friend a potřetí, abych tam založil ten správný. To by člověk nevěřil, jak se vyčerpá když visí za jednu ruku v dost pěkném záklonu. Na počtvrté s jištěním to bylo již jen o tom jak dál. Nahoře udělat štand, Lubor mi musel hodit dvě smyky, nějak se mi nedostávalo . Vrchol byl dobyt a zase ke slaňákům, zase zápis do knihy a zase sedat do hlubiny.

Biskupská stolice

Když Jana se Zdendou ukončili lezení na Skautské věži, vrhli se do pěkné cesty složené z variant jiných cest po Biskupské stolici. Bojovali s ní statečně a odměnou jim za to byl nakonec vrchol. 

Taky se mi tam zalíbila jedna cesta, tedy abych řekl pravdu, protože čas se již náležitě nachýlil, spíš jen taková její část. Co to bylo nevím. Možná těžší trojka, možná čtyřka, kde jsem si vyzkoušel jaké to je odhrabávat prsty ze skály hlínu, aby si člověk mohl vyrobit chyt. Podařilo se a od dosaženého borháku mne odměnil nádherný pohled na Skautskou věž. Škoda že jsem si nevzal foťák. Ze stěny odcházíme již k večeru.

Dole se pak nechám Michalem zlákat na lov kešek a tak ani ne půl hodiny po sestupu už zase dupu nahoru. Bez těžkého batohu celkem pohoda. Šla s námi ještě Verča a tak lov i cesta uběhly rychle. Až moc. Nahoře bylo již šero a sestupovali jsme skoro za tmy. Dole pak čaj a domácí pálivá jelení klobáska. Vyčistit zuby,vyčurat a spát jsem šel první ze všech. Blížil se totiž druhý den.

Stěna nebes

Ufo 5–

A ten se nesl ve znamení jednoho přání, jedné cesty. Ufo. . Já s Luborem a Bára s Renčou. Za instruktory s námi šel Zdenda a s ním kolegáček z HO Štand-Art Luboš. Holky se šli rozlézat poblíž na čtyřkové cestě v Italské stěně. My s Luborem jsme se rozhodli jít do Ufa rovnou. Dlouho předlouho jsem vymýšlel jak nastoupit , pak mi Luboš poradil, že bych si mohl založit a řekl kam. Při zakládání jsem si všiml strategického chytu díky kterému jsem bez problémů vystoupal až k prvnímu štandu. Zrobil jej, dobral Lubora a vyslal jej na další část cesty. Stoupání za 4- celkem šlo, ale následný traverz za 5- dalo trošku zabrat. A jestli Luborovi na prvním ne, tak mě na druhém rozhodně. Druhý štand. Třetí část cesty byla moje. Přelézt přes Lubora na šikmou desku byla masáž, ale dobývání kruhu vpravo od cesty pro zajištění se ukázalo býti absolutním šílenstvím. Doteď nevím, jak jsem se mohl na té taškovité hladké stěně udržet. Nu podařilo se se srdcem v krku. Krutý boj. Skoby ve třetím štandu byly pro mne jak světlo na konci tunelu. Tam jsem si jen sednul a doufal, že to nejhorší mám za sebou. Poslední část cesty totiž tahal opět Lubor.

Zápis do vrcholové knihy a již můj parťák stoupá komínem. Ač před pár vteřinami studoval z nákresu cestu, rozhodl se jít přes kout a dále pokračovat k poslednímu štandu téměř po přímce. Zastavil se až nahoře. Trojnásobné škubnutí zruš, trojnásobné škubnutí to jsem já, další jistím a další jdu. Pak jsem jen škubal aby dobíral. Ty průvěsy lana na druhém fakt nemám rád. Za chvíli jsem u něj nahoře. Čtvrtý štand. Rozhled pěkný, v dálce pod námi chata a parkoviště. Lubor jde zjišťovat jestli to půjde nahoru, protože se mu nechce slaňovat, já připravuji slanění a čekám až se vrátí. A prý, že by to asi šlo. Nu já slaňuji dolů zjistit, jestli máme dost dlouhé lano, aby jsme mohli slanit k třetímu štandu. Asi pět metrů od konce lan zjišťuji že ne. Prusíkuji tedy vzhůru balíme a vyrážíme vstříc neznámu. Cesta byla sice vcelku snadná, ale ty přechody a hlavně šíleně dlouhý sestup mi málem odrovnal moje drahé končetiny narvané do malých velmi,velmi těsných lezeček. Trochu radosti mám až když sedím u nástupu Ufa a spokojeně ocucávám čokoládu. A jaká byla cesta? Ufffffffffffffffff......... óooooooooooooo. 

Ostatní:

• fotogalerie z Bořně na picase