off-the-road

Pátek. S Havtomem frčíme ze Smíchovského nádraží směrem na Příbram. V Dobříši se stavujeme v Lidlu na nákupy. Nějaká paní se tam pokoušela autem srazit statný strom. Nepodařilo se. Stojí u vozu a pán v maskáčích a s tričkem POLICIE jí tam něco vysvětluje a okukuje škodu. Než jsme nakoupili, přijelo hasičské auto a všichni tam tak nějak postávají a přemýšlí co dál. Paní je v klidu. Kabelku na rameni a mluví s příchozími. Chvilku ještě zkoušíme otevřít lahváče o lahváč, specialita to Předsedova, ale není s námi a tak se nám nedaří. Nakonec někdo vytahuje nůž s otvírákem a je to. Nasedáme a odjíždíme.

V Jickovicích mi Havtom přizastaví a já vyběhnu do Hospody pod kaštany zakoupit za kilíčko nového průvodce. Pak odbočka vpravo a do 5ti minut jsme na parkovišti u lesa. Stojí tam již dvě auta s dalšími horoškoláky a instruktory. A taky voda ve vyjetých kolejích. Asi tu nedávno sprchlo, ale obloha se již tváří rozumě a tráva snad nebude moc mokrá. Kousek za rohem lesa již stojí stan. Michal s Havtomem jdou stavět také stany. Za chvíli tam již bude stanové městečko. Já jen něco pozřu, Vyndám si věci na spaní z batohu na sedadlo a jsem připraven k odchodu. Jde se do hospody.

Tam jsme za chvíli. Dávám si jedno pivo a padá na mne únava. Chvíli klimbám. Když pak začnou lítat panáky to vzdávám a beru si od Havtoma klíč od vozu. Venku je sice tma, ale občas mezi mraky probleskne úplněk. Na cestu je vidět. Přibylo další auto. Někdo cizí. Asi je tam poněkud budím při převlékání, ale za pár minut již uléhám ve žďáráku kousek za jedním ze stanů. Ještě jedna cesta k autu pro kapesník a už potkávám první horoškoláky navrátivší se z hospody. Fouká trochu studený větřík, ale ve spacáku je krásně. Za chvíli přichází i Havtom a já mu předávám střežené klíče. Vedle mne uléhá ještě pár lidí a jeden z nich velmi brzo začne chrápat. Mlaskání nepomáhá, nedá se nic dělat. Po chvíli usínám.

Ráno se probouzím do krásného modrého sluncem prozářeného dne. Nějaký čas se ještě válím a pak Renča přinese řízky s chlebem a okurčičkami k snídani. Ochutnal jsem včera, ale k snídani si raději dám ty švestkové koláče co se mi za chvíli začnou zapařovat v batohu. Jsem holt buchtovej. U auta potkávám Předsedu s Michalou, kteří nenašli stanové městečko a skončili pod širákem někde v mlází. Protiklíšťovou sadou jí pomáhám zbavit se dvou zapitých potvůrek. Po delší než dlouhé době doráží Dědek s ostatními instruktory, trocha čekání a razíme na skály.

Na planince nad skalami se dávám vlevo a tak sestupuji pod skály kolem útvaru zvaného Buchtičky. Ano, zdejší skály mnohdy vypadají jak buchtičky se šódó. A po bližším ohledání mi přijde, že většina z nich jsou jen obrovské balvany poskládané na sebe. Něco jako pyramidy.

Levá část

Levé „T“ IV+

Jako spolulezce mám dneska Mira. Nevím proč, ale všichni si o mně myslí, že jsem kdovíjak dobrý lezec. Prdlajz. Během dne se to jasně ukazuje . Pro nedostatek volných lehčích cest volím jako první cestu IV+. Vede v koutě pod převis a pod kterým se traverzuje a vylézá se za ním ve spáře. Na lezení převážně lehká cesta, ale moře času jsem strávil hledáním, kam založit protože všude byly jen obrovské pukliny kde i můj největší friend naprosto nestačil. Nu nakonec jsme něco našel. Nejhorší místo bylo při vylézání z pod převisu, kdy je nutno se vyhnout nad volný prostor a prosoukat se nad převis. Moc se mi do toho nechtělo, ale se vzepřením pomocí zad a loktů se to podařilo. Kvůli tahu lana jsem udělal štand hned nad převisem a dobíral tryskově lezoucího Mira. Pak ještě pár kroků a byly jsme nahoře.

Dvojspára IV

Další cestu vybíral a prvolezil Miro. Začátek byl trochu problémový s tím vymyslet, jak se přes něj dostat. Pak už Miro stoupal jako dým, a jen občas se zastavil, když dělal štand. Poslední úsek byl takový oblý a já ty spáry a obliny nerad. Nu i mě se podařilo.

Tři marné pokusy v Nůžkokleštích V-

Pak jsem byl na řadě já. Chtěl jsem vyzkoušet pět mínusovou cestu, ale nedařilo se mi v ní. Při prvním pokusu z kterého jsem slézal jsem nedosáhl nohou úplně na spodní kámen a praštil se do kolena. Naštěstí jen lehce. Při druhém pokusu o nalezení do cesty mi ve vzduchu podjely nohy, naštěstí jsem se udržel na rukách, ale nepotěšilo mě to a pak ten adrenalinový šok. Při třetím pokusu jsem si řekl, že se nemám cpát do něčeho, v čem si nevěřím, sundal jsem frienda a šli jsme se podívat jinam.

Hlavní oblast

Jasná snaha IV

Měl jsem tušit, že to nebude jen tak, když nám Karel doporučil jednu koutovku. Nejvíc trápení jsem měl s jištěním, dokonce se mi podařilo udělat i svoje životní hodiny. Zbytek cesty docela šel ale bylo to dost o soukání se vzhůru jak píďalka. Miro tradičně bez problémů. Pak odešel mnou jištěn ke štandu se slaňáky a já po zrušení jištění šel za ním. Stoupl jsem na velký kámen ve svahu a ten se mnou celý ujel. Naštěstí jenom popojel a zastavil se. Zavolal jsem na Karla, který byl pod skalou ať jde pryč, vzal ten alespoň 10-ti kilový kámen a poponesl ho výš tak aby nemohl spadnout. Uff .

Pila IV+

Tuhle cestu si Miro vyhlédl v průvodci již předešlý den, a rozhodně ji chtěl dát. A tak na ni nastoupil jako prvolezec. Nalezení do cesty a postup vzhůru mu šel celkem bez problémů. Trochu mne překvapil, když na mne volal, že je tam na skále trpaslík se smyčkou, zda ji může použít… No a pak, pod oblým převískem těsně před koncem cesty se na docela dlouho zastavil. Chvíli tam cosi vymýšlel a pak se přes toto místo nějak přesoukal. Pak jen jistím a já jdu. Až po ten závěrečný převis to docela šlo. Cestou jsem potkal trpaslíka z kterého se vyklubal vodník přibetonovaný ke skále a skončil jsem u závěrečného převísku na který jsem nevěřícně zíral. Oblina s širokou spárou uprostřed. Dlouho předlouho jsem přemýšlel a zkoušel, jak se přes inkriminované místo dostat. V dosahu žádný chyt, prostě nic. Už jsem přemýšlel o tom, že se snad nechám spustit dolů, ale nakonec jsem se nějak odhodlal a nějak se přes to dostal. Miro mi pak říkal, že úplně jinak než on, ale to jsem ho nevnímal, seděl na skále a snažil se uklidnit roztřesené ruce a rozmasírovat křeč v déltovém svalu. Na prvním ani náhodou, kam se se svým popolézáním hrabu na Mira. Slanili jsme dolů a já už byl unavený a nikam se mi nechtělo a tak jsme se přeslanili k ostatním a že pojíme a popijeme.

Kámen

I když Miro měl ještě chuť ještě na jednu cestu, mě se opravdu moc nechtělo. Když se ostatní někde o pár desítek metrů níž cachtali ve studené vodě Vltavy a pokřikovali na sebe jak velká je jim zima, stalo se něco nemilého. Věc která se na horách stává běžně, ale překvapí. Alespoň mně. Miro stoupl na placatý kámen a ten pod ním ujel. Roztáčel se a pomalu se blížil ke mně a Róšovi. Byl to placák který jako mince jede po své hraně. Díval jsem se na něj a nevěděl kam uhnout. Kámen, i když mírně, měnil směr a tak jsem netušil co dál. Valil se na mne, já se díval na něj a chápal jsem, že uhnout nestihnu, ani bych nevěděl kam. Když byl těsně přede mnou, vyskočil jsem do výšky a kámen se protočil pode mnou. Za mnou stál Róša, který nestačil uhnout a tak se kámen naštěstí na plocho na chvilku zastavil o jeho nohu. Pak spadl dolů do hlubiny a skončil až někde v řece poblíž koupajících se horoškoláků. To se prostě stává. Naštěstí to Róša odnesl jen odřenou nohou.

Knifák V

Poslední cestu řekl Miro a tak jsem mu slíbil, že ho odjistím, když chce lézt, ale že za ním už asi nepolezu. Cesta byla zajímavá, měla dvě těžší místa. Nejdříve se postavit a popolézt na šikmé stěně téměř bez chytů pro ruce a pak ještě jeden krok při kterém se obcházel vršek převisu. Nakonec to nebylo tak těžké jak se to zdálo, ale odhodlat se vykročit do prázdna, to zabralo čas. Miro si toto místo pojistil dvěma založenými jistítky a pak se mu již dařilo až nahoru bez problémů. Cestu jsem si dal na druhém i já a mimo těchto dvou kroků, tam opravdu nic těžšího nebylo. PS: strom je tutový chyt .

Myslel jsem, že na závěr mi stačí tato chuťovka, ale výstup s plně naloženým batohem od skal nahoru na kopec po lanech a žebříku byl vskutku zážitek. Jo a při tom všem lezení jsme ulovili i jednu kešku.

Ostatní:

• fotogalerie z Jickovic na picase