off-the-road

Znovu si tedy sedám a lovím v batohu lékárničku. Mám tam zašitý hroznový cukr. Už docela dlouho. Palivo pro svaly. Chce se mi zvracet, ale naštěstí ještě nedávím. Dej mi alespoň půl hodiny… ne, za půl hodiny jsem podle posledního ukazatele, co jsem minul o 50m výš, v Bastu. Bože, dej mi aspoň hodinu… Je po tři čtvrtě na šest a do Baško Polje je to hodina cesty. Za jak dlouho se o mne začne někdo strachovat? Poslední zprávu jsem posílal z vrcholu. Před třemi hodinami. Vypadá to, že budu zvracet, ale je to jen vzduch. Je cítit po paštice.  Sakra.

Začalo to tak nevině. Po snídani se vracím na pokoj a beru si zde vše potřebné. Na obličej a ruce mažu padesátku opalovací krém a vyrážím vstříc horám. Je 8:35 když vyrážím z Baško Polje vstříc horám. Můj cíl je svatý Ilja, vrchol čnící 1.642m nad mořem. Říkám si, že je to taková chorvatská Sněžka a že to bude náročné třeba jako výstup Obřím dolem . Asi o dva kilometry dál a 200m výš mi dochází, že Sněžka se svými 1602m n.m. se této hoře co do obtížnosti výstupu nemůže rovnat. Výchozí místo pro Sněžku je cca 700m n.m. Výchozí místo pro sv.Ilju je 0m n.m. Takže skoro dvakrát tolik. Doprdele.

Ledovcové brýle, vybledlý klobouk, oranžové triko a dlouhé zelené kalhoty. Na zádech poloprázdnou osmatřicítku Ospreye. V rukou trekové hůlky. Takhle vypadá český dobyvatel hor v Chorvatsku. Slunce sílí každým okamžikem. Stoupám po silničce do obce Bast. Čekal bych, že se po ní moc aut pohybovat nebude, ale přepočítal jsem se. I když, není to tak strašné. Každé dvě tři minuty tu něco projede. Zvláštní je, že ve většině případů jedou auta z obou směrů a míjí se vedle mne. Jede cisterna. Ustupuji ze silnice a řidič mne za to přátelsky zdraví. Chorvatsko. Je teplo jako blázen. Teploměr ukazuje 29°C a to je teprve ráno. Kdo ví, kolik bude, až se to pořádně rozpálí. No doufám že na vrcholu v šestnácti stech metrech snad nebude takové vedro jako tady dole. Zírám na blížící se horské stěny.

Záznam 9:03 …ty stěny jsou fakt impozantní… myslím, že některý mají tak tisíc metrů. Uff… je to paráda, zatím…

Stoupám dál po asfaltové silnici, míjím nějaká stavení a srovnanou snad pískovou plochu. Buď je to lom, nebo někdo připravuje staveniště. Po 40-ceti minutách od začátku konečně objevuji první značku. Je to červené kolečko s červenou tečkou uprostřed a šipkou směrem k Bastu. Jsem k ní trochu nedůvěřivý, přesněji řečeno po zkušenostech z Drveniku předpokládám, že stejně brzo zmizí.

Vcházím do vesnice aniž bych si všiml nějaké cedule. Stoupám po asfaltce. Cesta je značená. Na trase jsou dva kostelíky. Tak když už jsem tady, tak se na ně mrknu. Vcházím na velké parkoviště s kontejnery, mapou a cedulí s nápisem BDM. Asi Boží dáma Marie? Nevím. Jdu se podívat blíž k mapě, ale je to tatáž, která se nachází dole v letovisku. Žádné nové informace. Za dvacet minut teplota stoupla o 3,5°C na 32,5°C. No to to tedy pěkně začíná.

Přes parkoviště jdu dál, až se dostanu ke kostelu BDM. Udělám fotku a pokračuji dál. V Bastu je docela čilý stavební ruch. Je tu spousta rozestavěných domků na kterých se činí zedníci. Pokračuji dál a…

Záznam 9:42 …Potkal jsem dva pány, řikali: Kam iděš? Tak jsem ukázal nahoru. Říkali: Hmmmm…

Už jsem výš než ostrovy v dálce. Nevím jestli je to Hvar nebo nějaký jiný. Zapomněl jsem si dole u moře zkalibrovat výškoměr, tak nevím, v jaké výšce vlastně jsem. Mám s sebou GPS v mobilu, tak zkusím zjistit co a jak. Po 10ti minutách se GPS konečně chytla a že prý jsem 440m n.m. Odchylka ukazuje plus mínus 50m. Člověk toho od těchto přístrojů nesmí moc očekávat. Na protějším svahu hory vidím kamenolom. Chorvati tam těží kamení. Asi do svých silnic.

V 9:58 jsem na konci vsi. Je tu rozcestník a na něm cedule, že svatý Ilja je odtud 4,5h.

Záznam 9:58 …jsem na konci vsi a našel jsem tady ukazatel směřující do nikam… Takže jestliže je teď deset hodin tak ve 14… o půl pá… 14:30 půl pá… o půl třetí bych měl být možná, možná někde nahoře. Fuj… tak hlavně se neztratit.

Slyším nějakou ránu, zní to jako osamocené zahřmění. Vidím jak nad kamenolom připlul nějaký obláček. Beránek. Za ním se nebe zatahuje. Vypadá to na oblačnost. Snad to nebude bouřka. Chvilku se mi zdá, že jdu někomu přes zahradu, ale nakonec mne značky zavedly na začátek stezky. Je to jen cesta v roští, každou chvíli ji překlene nějaká pavučina. Ještě že mám ty hůlky. Značení je dobré, snadno rozeznatelné a dobře viditelné. Červený kruh s bílým vnitřkem. Vzhledem k množství pavučin hádám, že už tady chvíli nikdo nešel. Potkávám ještěrku. Stoupám. Dole pod sebou slyším cinkat zvoneček. Asi ovce, osamocená. Ale není vidět. Z křoví vcházím do lesíka a po nějaké době do suťoviska. Obloha se zatahuje, zvuk zvonce se ztrácí a je nahrazen mečením, které se odráží od okolních skal. Asi nějaká koza nebo co. Že by strážce skal?

Když přemýšlím, z které světové strany se to vlastně zatahuje, uvědomuji si, že s sebou nemám buzolu. To jsem teda tragéd. Mám dva nezkalibrované výškoměry, jednu GPS a žádnou pořádnou mapu. Jen turistický letáček, který jsem získal v cestovce v Bašce Vodě. Obloha nade mnou se uzavřela. Doufám, že alespoň trochu klesne teplota. V tom vedru se stoupá opravdu pomalu. Bylo 35°C a teď to kleslo na 31°C. Tak jen tak dál. Zastavuji se u velkého kamenu v suťovisku a zjišťuji polohu. Asi 10m nade mnou ve svahu je na balvanu nějaký nápis začínající od M. Kdybych se neuvelebil na tomhle kameni, nevšiml bych si, že stezka na sv.Ilju o něco níž odbočila vlevo ze svahu do skal. GPS ukazuje 900m n.m. tak když to vezmu kolem a kolem, přičtu-odečtu 50m nepřesnost, tak jsem přibližně v půlce. Uff. 

Záznam 11:16 …To z toho asi zdechnu. Tolik… Jinak zatáhlo se, slunce je za mraky, ochladilo se na příjemných 25°C, horské kozy přestaly mečet, sedím na suťovém svahu a koukám do kopce…

Troška lezení po skále, pomáhám si rukama. Stoupám. Stezka je značená dobře. Vstupuji do lesa. Zvláštního lesa. Stojím v něm a nestačím se divit. Všude kolem mne jsou statné kmeny borovic. Někde v hloučcích, někde osamoceně. Mezi nimi je jen krásná zelená tráva, jinak nic. Žádné křoví, žádné haluzky. Prostě nic. Dokonale pěstěný les. Až trochu přízračný, uvědomím-li si v jaké jsem výšce. Něco takového jsem nikdy nikde neviděl. Ptáci tu zpívají o sto šest. Je zataženo a 26°C. Je dvanáct hodin. Posadím se u kmenu stromu a jím sušenku bebe dobré ráno. Moje první dnešní svačina. Nohy už mám dost oslabené, ale pořád to ještě jde. Vody mám zatím dost.

Záznam 11:59 Ale tyhle stromy jsou fakt zvláštní, jako živý, jen promluvit. Vážně. Tady by se točil nějakej pěknej film… úplně v pohodě…

O sto metrů výš už les trochu houstne. Ale nic drastického. Je 12:08. Když si představím, že bych měl ještě…

Záznam 12:08 …dvě a půl hodiny lízt do kopce abych splnil ten časovej limit, kterej je danej, z Bastu 4,5 hodiny, tak mě jímá závrať, to tady někde zdechnu asi. To snad není možný.

Unaveně pokračuji dál. Vzhůru. Po nějaké době se les projasňuje a já si říkám: Že by snad? Ale ne. Skrze stromy vidím skalku, plácek a na něm… chajdu…

Záznam 12:45 …To si snad ze mě někdo dělá prdel. Nikde žádná cesta nic, je tam nějakej jelen, a že byla postavená 1982. Zamčeno, zavřeno. Asi když je sezóna, tak tady prodávají turistům svačinky. Teď je tady kulový. Slunce svítí, mouchy bzučí…

Procházím se kolem chaty ve výšce 1.270mn.m. bylo by tady pár pěkných výhledů do údolí, ale jsou tam mraky. Bílo. Od chaty vede cesta dál přes malý suťový svah přesně na druhou stranu, než je sv.Ilja. Trošku jsem znervóznil, jestli jsem se nevydal od chaty po nějaké jiné značce, ale žádné rozcestí tam nebylo. Pokračuji dál až na hřeben. Ten přecházím a cesta se stáčí správným směrem. Čeká mne překvapení. Na hřebenu je údolíčko. Traverzuje se při hřebenu. Slunce svítí a na hřeben útočí od moře spousta bílých mraků. Vznikají u moře a ohřátý vzduch je žene po svazích hor nahoru. Až ke mně. Na hřebenu mne čekalo překvapení…

Záznam 13:30 …Na svatym Iljovi je nahoře domeček… Spocenej jsem jako prase. Voda zatím je.

Traverzuji hřeben po druhé straně než jsem čekal dle té mojí mapky. Tak 50–100m nade mnou je hřeben. Jestli by to po něm nešlo lépe? Pak přecházím planinku jak vystřiženou z Tater a už zase stoupám. Stoupám a klesám, procházím další údolí. Na kamenech jsou nápisy H2O a směr kudy. Jdu se tam podívat, ale čeká tam na mne jen studánka, pramen již asi vyschl. Je sucho. Stoupám nahoru podél a přes kamenné ohrady, které jsou tu možná už od války. Nebo ještě z dřívějška. Po plotně stoupám na hřeben a dál již vede cesta po něm. Vlevo nevidím do údolí nic, protože je plné mraků. Vpravo vidím chorvatské vnitrozemí. Stoupám.

Záznam 13:57 Třináct padesát sedm. Vrchol. Je tu domeček, domeček je otevřenej, vevnitř je lavice nějaký věci, oltářík, víno vypitý, voda… nedopitá, obrázek a hlavně chládek… a mravenci… áaaaa, hura. Ufffffffffffff.

Domeček je malinkatý, trávím v něm a jeho okolí asi 30min. Venku před ním je vrcholová kniha. Zapisuji se do ní červenou propiskou a koukám, že naposled tu někdo byl 10.6.2010 to znamená před čtyřmi dny. Pěkné. Občas vykukuji s fotoaparátem z hřebenu směrem k moři, ale jen občas se něco ukáže mezi mraky. Většinou je tam bílo. Svačím. Dvě májky a kus chleba. Těžké jídlo na můj lehký žaludek. 

O půl třetí opouštím vrchol sv.Ilji a pokračuji dál hřebenovkou. Jde se po hřebínku širokém 1–3m. Po obou stranách hlubina přes tisíc metrů. Kdyby nebyla ta oblačnost, viděl bych krásně k moři. Takhle ho zahlédnu jen občas, když se protrhne nějaký ten mrak. Od moře stoupá oblačnost po hřebenu a pěkně to z té strany fičí…

Záznam 15:22 …Tohle pohoří dělá nějaký val mezi mořem a pevninou. Už sestupuju, ale jak to stíhám časově, to by mě samotného zajímalo.

Zatím jdu po hřebenech. Být bez značek, už bych dávno začal sestupovat (a někde bych se ztratil), takhle jdu po značené cestě nahoru a dolů a nahoru a dolů. Po tři-čtvrtě hodině opouštím hřeben a začínám sestupovat. Sestupuji loukou a říkám si, že kdyby tráva ještě trochu povyrostla, ztratil bych značení jako nic. Takhle je to ale zatím v pohodě. Po drahné chvíli konečně nalézám známku toho, že sestupuji správným směrem…

Záznam 15:27 …Na kameně je šipka s nápisem Bast. Šipka ukazuje někam dolů do mlhy…

Sestupuji. Pořád sestupuji. Dost příkrým svahem. Nohy už toho začínají mít dost. S těmi paštikami na vrcholu jsem to přehnal. Začíná mi být zle jak psovi. Skoro na zvracení. Nohy se mi třesou a dávám si setsakra pozor na každý krok. Mám jen polobotky, špatně šlápnu a je to hned. S vyvrknutým kotníkem přes tisíc metrů nad mořem to není žádná sranda. Scházím opatrně, čím dál pomaleji. Zatím to nevypadá, ale snad sestupuji ke kamenolomu. Doufám. Je to dlouhé, strašně dlouhé. Na jednom svahu to vzdávám a sedám si do stínu stromu. Batoh hážu ke kmeni a hůlky mi z rukou samy vypadnou. Sedím a je mi zle. 

Záznam 15:52 Je cejtit, že jsem se pořádně nevyspal, strženej jak pes, výška? Tak vo třicet metrů níž. Dole slyšim důl, řvou tu ptáci, uprostřed mraků… mlha… šedo. Ách jo.

Deset minut odpočívám. Vypadalo to, že budu zvracet, ale nakonec to nedopadlo. Naštěstí. Slézám k hůlkám, beru batoh a začínám zase sestupovat. Cítím, že jsem to přehnal. Sakra, alespoň ještě hodinu. Jdu. Sestupuji po kamení, chodnících, suťovištích a trávě. Terény se různí, jedno mají ale společné. Všechny jsou v prudkém svahu. Sestupuji. Tudy bych rozhodně vystupovat nechtěl. V divoké proluce mezi skalami zarostlé křovinami a travinami vyplaším tisíce komárů. O pár desítek metrů níž mi podjede noha na kamení a padám na ruku. Nic se nestalo, ani škrábanec. Divné. Únava. 

Pokračuji v sestupu. Rozcestí do Topiči a Bastu. Konečně přicházím na suťovisko a dole v hloubce pod sebou vidím důlní autíčka. Kruci, je to ještě pěkná dálka. Sestupuji. Zabořuji paty do jemného štěrku. Jde to docela dobře. Někde v polovině opět padám. Zvedám se ze země a prohlížím škody. Nic. Dobrý tak už abych byl pryč. Kamenolom se přibližuje velmi pomalu. Slyším jak se v něm pracuje a pak, když už ani nedoufám, stojím v něm. Obcházím jej při levé straně a vstupuji na asfaltku. Trochu do kopce, pak před karavanem vpravo kolem tří hádajících se mužů. Něco za mnou pokřikují, možná polícia??? Nevím. Přišel jsem z kamenolomu a tak se jim to asi nezdá. Na asfaltce získávám křídla. Žaludek se už srovnal, ale únava je obrovská. Cesta po asfaltce do Baško Polje je snad nekonečná. V 18:40 jsem na pokoji. Uffffffff. Vypadám jak mrtvola a taky se tak cítím. Sprchuji se, hadry házím na zem a oblékám čisté. Jdeme se ženou na večeři.

Každý další den, když jdu po pobřeží se dívám, jak je nahoře. Stále jasno, stále slunečno. To by byly výhledy. No mně se nepoštěstilo. Ale ten les…

Ostatní:

• fotogalerie sv.Ilja 1642m n.m. na picase
• NP Biokovo oficiální web
• NP Biokovo trochu info česky