off-the-road

Na Cibulce:

Za Andělem vlezeme do tramvaje a s ní ujíždíme kamsi večerním řevem do dáli. Cestu poznávám, jezdíval jsem tudy občas pracovně. A není to tak dávno. Vystupujeme uprostřed ničeho. Přednámi jen silnice zvedající se ne zrovna volně vzhůru. Užijeme si nástup? Ano. Funm do kopce co se dá, potím se jak vrata od chléva, a bude hůř. Přicházíme ke schodům. Batoh se začíná pěkně pronášet a tak nahlodán nemocí stoupám s největším odporem. Schody, schody, samé schody. To si tady vyšlapu cestu do nebe? Když už to vypadá, že zkolabuji, schody končí. Krátký dojezd po mírně stoupajícím asfaltu, a už jsem v hale.

Nejdříve vytváříme trošku špunt u pultu-kasy. Pak zapůjčím komusi stokorunovou bankovku a dostávám míček s klíčem od šatny. Šatna narvaná skříněmi, a mají tu jen jeden záchod , naštěstí je řada krátká. Převléknout se a už táhnu batůžek pod stěnu. Umělou. Všichni se oblékáme do sedáků a jdeme si sednout k dalšímu z instruktorů, Mazimu. Ten nám chvíli vysvětluje jak pro lezení správně trénovat a pak nás nahání ke stěně, aby jsme se poní prošli nohama. Ruce zůstávají na zemi. Pak ještě nějaké kliky na zahřátí, protahování a hurá do stěny.

S Mirem máme třicítku lano, jeden kyblík a dvě karabiny, ale vystačíme si. Chvíli pobíháme podél stěny a hledáme nějakou jednoduchou cestu na rozlezení. Když se námji konečně podaří najít, navážeme se. Nějak mám dlouhé lano pod uzlem a tak poučen instruktorem převazuji. Zatím jiná spřátelená dvojka vyrazila vzhůru, a protože má naše cesta společné jištění s jejich, nemůžeme lézt. Tak se jen koukáme a čekáme až dolezou. Daří se a já vyrážím do výšin. Pro jistotu ještě na volném konci lana dělám uzel, co kdyby bylo krátké? Lano má jen 29,5m a stěna vypadá vysoká. S vypětím všech sil se mi podaří vysoukat jednoduchou cestu. Spuštění proběhlo bez problémů a to i přes to, že Miro měl kyblík v ruce poprvé…

Pak se mi to trochu ztrácí v mlze. Leze Miro, pak zase já, pak asi Miro a instruktorovi říkám, že jsme specialisti jedné cesty. Ono jde spíš o to, že všechno ostatní co je volné, je moc těžké. Občas se uvolní něco lehčího a už se sápeme nahoru. Každý jednou. Pak je klid a tak okukuji plastickou stěnu uprostřed haly, cesty jsou zde ale dost těžké. V rámci pokusu se navazuji a než se nechám spustit, cvaknu 4 presa. Miro statečně dolézá tam co já, ale dál ni krok. Stáhneme lano a opakuji pokus. Stejné preso, stejné místo. Síly nestačí. Ani Miro to nedotáhl dál. Stahujeme lano a jdu si zkusit jednu rohovou. Do půlky a došly síly. Končíme a tak ještě na uklidnění dáváme tu naší původní. Stačí chvilka nepozornosti a málem jsem si z 12m sednul na podlahu. No naštěstí se nic nestalo. Končí den i lezení na Cibulce končí. Balím a utíkám na tramvaj.

Přednášky:

Ráno brzo vstávám, abych měl čas dojet někam, kde jsem nikdy nebyl. V počítači jsem zjistil, že na místo určení mi jede autobus 139, a že odjíždí ze zastávky Koh-i-nor. Autobusovou zastávku pro tento autobus jsem však nalezl pouze pro opačný směr. A tak jsem musel pokračovat pěšmo až na zastávku Ukrajinská, což je docela pěkný kus cesty, vezmete-li, že jsem původně vyšel ze Slavie. Nutno podotknout, že následující den jsem poněkud nestíhal, a tak jsem byl téměř celou tuto trasu běžet. Uffff. 

No nic. Autobus se dostavil a já do něj unaveně zapadl. Za jízdy jsem zběžně na GPS kontroloval, zda se k cílovému objektu základní školy, kde se mělo konat školení, přibližuji. Vzdálenost se zkracovala, až jsem se rozhodl, že vystoupím na zastávce Labe. Pak už to byl jen kousek chůze a již jsem stál před objektem u vchodu B. No vlastně to nebylo tak honem, protože mne zaujali stěhováci, kteří přemísťovali nějakou skříň či stůl z nákladního automobilu do druhého patra školy po balkónech. Udělal jsem pár snímků a jal se studovat školu. A hle bude se tu teď o víkendu natáčet nějaký film, sdělovala mi tabulka. Aha, žádní stěhováci, rekvizitáři asi. Film,nefilm, herci se po škole potulovali až následující den. Ještě že.

Ke škole jsem přijel s dostatečným předstihem, a tak se stalo, že než se objevil Dědek, měl jsem již přečtené všechny prosklené výlohy v okolí. Ale ani pak jsem se od vchodových dveří moc daleko stejně nedostal. Dostal jsem totiž funkci a klíče. Překřtil jsem si ji jako: brano otvírá samo.. Dostal jsem instrukce: Až přijdou všichni, tak zamkni, škola nesmí zůstat otevřená. Hmm pěkné. Jenže vzhledem k mé nepřítomnosti na jistých akcích jsem znal přibližně polovinu účastníků horoškoly. No nic, řekl jsem si. Nějak to dopadne. No nakonec jsem vpustil všechny přicházející hloučky horoškoláků, přičemž jsem vždy neopomněl zdůraznit, že jsem dostal funkci placenou z jejich příspěvků na horoškolu. Nevím jestli mi někdo uvřil, asi ne. 

Teď nastává okamžik pravdy. Jak popsat dva dny přednášek spojených s tréninkem v tělocvičně? Inu nějak to zkrátím.

Řekli nám:

• že horolezec je tvor, který ze své podstaty ničí přírodu. Převážně tím, že po ní chodí.
• že v ČR je spousta chráněných míst a zrovna jak na potvoru jsou to převážně ty skály, po kterých horolezec chce stoupat.
• že ČHS sjednává v ČR výjimky pro horolezce, aby mohli lézt po těchto útvarech
• že nesmím v Tatrách zašlápnout žábronožku, protože je to glacierní relikt.
• že všude jsou jak naschvál nějaké endemity.
• že uzly bych měl už dávno znát…
• že Dr.Julius Kugy napsal dobrou knihu.
• že našli Maloryho na Everestu.
• že po ACC se nesmí brát 2h žádná antibiotika.
• že prášky se jedí buď 1h před jídlem, nebo 2h po jídle.
• že jsou různé medikamenty na všelikeré nemoci horolezcovi.
• jak obvázat ránu.
• jak použít tlakový obvaz.
• jak křísit mrtvé, polomrtvé i živé.
• jak vypadá stabilizovaná poloha.
• že omrzliny jsou sfinstvo.
• že výšková nemoc vás utopí.
• že pokud jsme ve velké výšce a nevíme proč nám není dobře, vždy je třeba předpokládat, že jde o výškovou nemoc, pokud se neprokáže opak.
• že každý pořádný výstup končí až večer v hospodě.
• že budem muset na sportovní prohlídku.
• že by jsme si měli založit horolezecký oddíl.
• že se už brzy blíží okamžik, kdy se přestaneme ptát my a budou se ptát oni.
• že Lynn Hill první volně přelezla El Capitána v Yosemitech čímž vytřela zrak mužskému pokolení.
• že když složíme zkoušky, pojedeme v létě na Brnčálku.
• kudy vede hlavní hřeben Vysokých Tater, že z jedné strany je to jen IV a z VI. (výškový profil)
• jak je to s klasifikačními stupnicemi v lezení
• a spoustu a spoustu dalšího.

Příjemné to bylo, spousta informací posbírána, zapsána. Ale bohužel i zapomenuta. Tak jak to bývá na každé přednášce.