off-the-road

Rychlou chůzí docházím těch několik metrů k zastávce a snažím se vyčíst, kdy jede další. Je neděle. Další jede za půl hodiny. A vlak jede za půl hodiny z hlaváku. Všechno za půl hodiny. Sakra. No nic půjdu dál pěšky a třeba někde něco chytím. Jsem to ale kus vola. Na zádech batoh těžký, že to hezké není a 150m za mnou slyším jak nějaká tramvaj přijíždí k zastávce. Sedmička. Kam pojede dál… Kruci to půjde. Batoh je hmotnost sama, já oblečený do chladu. Běžím. Sprint s batohem 200, možná 300 metrů. Kruci. Dveře tramvaje se již pomalu zavírají, když padám zalit potem do sedadla. Stihl jsem to. Vystupuji na zastávce Svatoplukova. Co dál? Stačí 250m a jsem na metru Vyšehradská. Jenže to bych musel umět létat. Moje trasa má cca 500m délky a dobře 100m převýšení. A ten těžký batoh na zádech.  Uff.

Nasedám na metro C a vystupuji na hlaváku. Na tabuli vidím, že mi za 10 minut odjíždí vlak. Přestavěnej hlaváč. Kam sakra dali ty zpropadené pokladny? Všude samé informace a prodejny. Žádná tabule vesele hlásající pro unaveného spěchajícího turistu: prodej jízdenek. Nic. Mezinárodní kasy zavřeny. Nakonec málem narážím do automatu, z kterého se vyklube automat na jízdenky. Chvilku lovím v hlavě, kam že to vlastně jedu… Všenory. Další problém, hračička bere buď inkartu, nebo mince. Naštěstí mám v peněžence kovovou padesátku. Čas běží. Tiskne se lístek. Vlak odjíždí ze stanice za minutu. Kruci. Letím do průchodu. Jedna, dvě. Tudy nahoru. Vlak stojí, dveře zavřené, ale ještě nejede. Buším do elektrického senzoru na otevření dveří a ty… se otevřou. Vpadávám do vlaku. Vlak se rozjíždí právě v okamžiku, kdy si sedám. Chvíli lapám po dechu a odstraňuji ze svého těla různé vrstvy oblečení. A pak, po delší době, Všenory.

Vystupuji na nádraží a mávám na pár horoškoláků vystoupivších tamtéž. Přidávám se ke skupině, kterou vede jeden z instruktorů. Vzhůru do Černolic. Ano krutý kopec před námi. Jsem se asi málo doteď zapotil. Ach jo. A pak že vesmír nedělá vtípky.

Do kopce lezu pomalu, zvolna, zaostávám za ostatními. Někde v polovině kopce potkáváme bandu bláznivých anglánů, která se asi chystá sjet trialovou trať, po které právě stoupáme. A jdeme dál. Utrpení z nástupů se odráží v kapkách potu na čele. Je čas rozepnout bundu… Heuréka, už jsme tam. Přicházíme akorát na čas. 20 minut chůze s batohem do kopce mi vzalo sílu konat cokoli jiného. Nejraději bych sebou někde fláknul na zem a hlasitě oddechoval jak strhané zvíře. Hážu na zem plachtu… Ale nemůžu, jsou tu mezi námi ženy a ještě by si pomyslely, nutno říci že oprávněně, jaký jsem chcípák. Tak na ni dávám batoh a jdu hledat místo kde odpustit. Čertovy skály u Černolic. Pěkné.

Oblékáme se do sedáků, vybalujeme matroš, fotíme se jak blázni. Helma na hlavu, sedák s tím spoustem kovu váží snad metrák. Vybaluji lano, dneska se hodí k nácviku. Přichází Dědek a říká, že jeden z instruktorů rodí a tak nepřijde. Zanedlouho mu přijde sms, že už dorodil. Stejně ale nepřijde . Tradičně není nač čekat a tak se velmi rychle rozdělujeme do menších tlup, aby jsme se tu neflákali, nýbrž něco nového nacvičili. S první tlupou Dědek stoupá ke skalám. Na vyvýšeném úpatí se k nám otočí a vypráví pohádku-pověst o tom, jak světci podvedli čerta a ten, jsa vytočen, odhodil zde tyto skály. Geologové to prý ale vidí jinak.

První parta již vystoupala na vrchol příkrou stezkou. Instruováni a jištěni instruktorkou slaňují na laně ve stylu dávných lezců pomocí Dülferova sedu. Pěkné , ale když to vidím, tak se toho docela děsím. Všichni se rozutekli a dole pod skálou jsem zůstal jen já a Pavel. Moje dnešní lezecká dvojka je jasná. Jako první akce dnešního dne nás čeká drobnost. Vylézt Jižní rys. Cesta mnoha tváří s obtížností III UIAA. To bude dobré.

Beru jedno tvrdé tlusté lano a ověšen mým harampádím jdu pod cestu. Nejdřív vytvořit dole štand. Spotřeboval jsem na něj jeden friend, vklíněnec a smyčku. Pavel dodělává dotahovací vánočku, což je typ uzlu do kterého se mi moc nechce, i když na něm nic není. Navazuji se. Páč jsem prvolezec, kterého zatím musí jistit instruktor, navazuji se na dvě lana. Jedno vede dolu k Pavlovi, druhé nahoru ke Zdendovi. Pak pomalu stoupám po cestě plné chytů, stupů, prasklin jeskyní a spár a kdo ví čeho ještě. Pomalu, jen pomalu. Á hele, pěkné spárky, tam by šlo něco narvat. Přehrabuji se na sedáku a už do ní cpu vklíněnec. Velký, hmmm , tak co tenhle? Tak ten zas pro změnu malý. Grr tak tady ten. Hurá. Ještě za něj zatahám, aby se trochu zasekl, cvakám expreso, pak lano a lezu dál.

V půlce stěny využívám kruh, který tam je stabilně a tak se tam moc nezdržuji. Jištěn shora, jištěn zdola, stejně se docela bojím a přitom loni…, no škoda mluvit. Pokračuji dál. Další jištění dávám přes hrot pomocí kouzelnického samo-dotaho-vacího uzlu na šité smyčce. Dotáhnu a drží. Další expresku a pokračuji dál. Nahoře se zdravím s instruktorem. Zajišťuji se a už řvu na Pavla aby zrušil. Na jeho centrální karabině vytvořím nějaké to jištění pro druholezce a pak řvu že jistím, ale ouha. Lano jsem sice narval do Reverza 3, ale ať dělám co dělám, dál už s ním manipulovat nejde. Rychle tedy vycvakávám asi už lezoucího druholezce , chvíli se trápím s půlloďákem na HMS a už dobírám. Nahoře je za chvíli a už přecházíme k obávanému Dülferu.

Nejdřív jede Pavel, já zatím motám to těžké modré lano. Pak ho spouštíme. Nakonec půjdu já. Nejdříve se pořádně navázat, abych byl jištěn instruktorkou, co kdybych z toho vypadl. Brrr hrůza pomyslet. Chytám se lana. Tak, pod pravou nohu, šikmo přes prsa a přes záda k pravé ruce. Fajn. Akorát že, když jsem pravák, měl bych to prý mít obráceně. Dobrá tedy. Přemotávám se a pomalu přestupuji přes hranu. Dokud se opírám trochu nohama o skálu, tak to docela jde, ale jak se ocitnu v prázdném prostoru, tak to je teda tíha. Spouštím se pomalu, tak aby mne nepálilo stehno. Jenže v půlce sestupu mi začínají umdlévat ruce. Že bych se držel moc křečovitě? Nevím, každopádně jsem měl spíš slaňovat tak jak jsem zvyklý. Pravá ruka řídí spouštění a ne levá. Ta není zvyklá a dost rychle umdlévá. Už jsem ani nečekal, že se dolu dostanu, no podařilo se. Být to ještě o dva metry delší, tak tam asi padnu na hubu. Ufff. Bunda i kalhoty to přežili. No já vlastně taky. Zvláštní je, že všichni ostatní o Dülferu hovořili, jako že čekali něco horšího, ale prý dobrý a v pohodě. Akorát jedna horoškolačka z toho vypadla. Ještě že máme to jistící lano.

Trocha focení, trocha jídla a už nastupujeme na další atrakci. Spouštění druholezce po pádu ze zablokovaného pReverza 3. První je na řadě Pavel a já dělám mrtvolu. Očumuji co se dá, abych nebyl za blbce, ale stejně se mi to pak moc nedaří. Že já se doma neučil. Sakra. No jestli se mi tam něco povedlo tak to, že jsem se tam nerozbrečel nad vlastní tupostí. Všechno ostatní jsem kazil jak se jen dalo. No, druholezce jsem nakonec spustil, ale bylo to po dlouhém přemlouvání jistící pomůcky.

Trocha focení, trocha jídla a Pavel už běží pod další skálu, aby si tam vyprusíkoval přes převis. dělám fotky a čekám až přijdu na řadu. A pak je to tu. Navázat se, vylézt na kámen, lano je dobráno na tvrdo a já se přehupuji k lanu volně visícímu. Z kapes lovím dvě smyčky z kterých dělám prusíky. Velmi pomalu a velmi namáhavě pomocí nich stoupám vzhůru. Podařilo se, ale byla to dřina. Snad dvakrát jsem musel po cestě odpočívat, fotit. Dostat se přes hranu nakonec nebyla taková haluz. Malý traverz a po chvíli již bloudím na sestupu ze skály.

Jako poslední nás čekala ještě jedna cesta. S příznačným názvem, Panikář. Taky za III UIAA jako Jižní rys. Ale ta byla plná a tak jsme se přidali ke studiu map a poslouchali jsme povídání o orientaci ve všehomíru pomocí buzoly, mapy a GPS. Od každého jednu potvoru už vlastním, tak mi byly nějaké věci celkem jasné. Jiné ne. Pak se uvolnila cesta a my se jali vystoupat. Tentokrát byl prvolezec Pavel. Dole v pohodě, cesta v pohodě, akorát nahoře mu to trochu trvalo, přeci jen těch lan tam bylo poněkud moc. Jsa idiot, vzal jsem na lezení zase to modré tvrdé lano a až nahoře jsem si uvědomil, že prostě nemám jak se dostat dolů, neboť pReverzo 3 s tím lanem prostě nic nedokáže. Ale krizi zažehnal instruktor a zapůjčil mi svou starou osmu. Díky. Na lano jsem ji přicvakl řádně, a už jsem fičel dolů. No fičel moc ne, protože jsem lehký, protože lano je tvrdé, protože lano pode mnou bylo těžké, no prostě do půlky stěny s přískoky a až potom jsem přetlačil lano a sjel dolů plynule. Trocha focení, trocha jídla, trocha pití.

Tak tak. A hodně čekání, než všichni dokončí těch pár koleček. Pak za tmy jízda autem do hospůdky ve Všenorech, pár drinků, trocha vtipů, metodiky a různé jiné zábavy, dobrá kulajda… Ale to už stejně asi nikoho nezajímá. S posledními horo-opozdilci jsem chytil vlak a jelo se domů.